Stavba atomu

                              1.    Rutherfordův model atomu

Skutečnostem, že existují subatomární částice - elektrony - se záporným elektrickým nábojem, že hmotnost elektronu je jen velmi malým zlomkem celkové hmotnosti atomu, a že prakticky veškerá hmotnost atomu je soustředěna ve velmi malé části jeho objemu, odpovídá model nukleárního atomu (planetární model atomu), který navrhl Rutherford roku 1911. Podle této představy je atom tvořen kladně nabitým nehybným jádrem, kolem něhož obíhají elektrony podobně, jako obíhají planety kolem Slunce. Okolí jádra, v němž se pohybují elektrony, se nazývá elektronová sféra. Exaktní matematické řešení je možné pouze pro soustavu dvou těles – jádro a jediný obíhající elektron. Takovou soustavou je nejen atom vodíku, ale také ion, který vznikne z jakéhokoliv atomu odstraněním všech až na jediný elektron z jeho elektronové sféry. Není bráno v úvahu působení žádných vnějších sil.

Atom, na který nepůsobí žádné vnější síly, se nazývá izolovaný atom. Je to představa, která nemůže být ve skutečnosti splněna, protože místo, ve kterém by nepůsobila vůbec žádná silová pole, by muselo být v nekonečné vzdálenosti od jakýchkoliv látkových těles. Silová pole působící na tělesa však běžně bývají natolik slabá, že jejich vliv není vůbec pozorovatelný, tedy jsou zanedbatelná.

Pohybuje-li se elektron po kruhové dráze, v jejímž středu je nehybné jádro, resp. pohybují-li se jádro a elektron po soustředných kružnicích, přičemž jejich spojnice stále prochází středem kružnic, je odstředivá síla Fo působící na elektron resp. na obě částice přesně kompenzována silou elektrostatickou Fel a silou gravitační F. Hodnotu každé z těchto sil označíme jako kladnou, působí-li na částici směrem od středu kružnice, po níž se částice pohybuje (tedy repulsní síly mají hodnoty kladné a atraktivní síly mají hodnoty záporné). Pak platí

                                                                                                                                                        (1)

Tuto rovnici můžeme upravit do tvaru

                                                                                                                                                 (2)

Pro elektrostatickou sílu platí

                                                                                                                                                               (3)

kde Qe je náboj elektronu (záporný elementární náboj), Qj je náboj jádra, ε0 je permitivita vakua a r je vzdálenost mezi středem jádra a středem elektronu. Jádro atomu a elektron se vzájemně elektrostaticky přitahují. V souladu s tím má Fel zápornou hodnotu, neboť náboj elektronu má zápornou hodnotu a všechny ostatní činitele ve zlomku na pravé straně rovnice (3) mají hodnoty kladné. Jelikož náboj jádra může mít jen hodnoty celistvých násobků kladného elementárního náboje -Q, platí

Qj = -ZQe                                                                                                                                                                       (4)

kde Z je přirozené číslo. Dosazením za Qj z rovnice (4) do rovnice (3) dostáváme

                                                                                                                                                               (5)

Gravitační síla je vyjádřena vztahem

                                                                                                                                                              (6)

kde κ je gravitační konstanta, mj je hmotnost jádra a me je hmotnost elektronu. Gravitační síla je vždy přitažlivá. Aby její hodnota byla záporná, musí být před zlomkem na pravé straně rovnice znaménko minus, protože všechny veličiny v tomto zlomku mají hodnoty kladné. Spojením rovnic (5) a (6) dostaneme pro poměr gravitační a elektrostatické síly  vztah

                                                                                                                                                   (7)

který ukazuje, že tento poměr je přímo úměrný zlomku , tedy hmotnosti jádra vztažené k počtu elementárních elektrických nábojů v jádře. Z jader atomů vyskytujících se v pozemské přírodě má nejvyšší hodnotu tohoto zlomku jádro atomu . Tento atom obsahuje 92 elektronů, proto v jeho případě Z je rovno 92. Za hmotnost jeho jádra mj dosadíme hmotnost atomu () zmenšenou o hmotnost elektronů a dostaneme

Dosazením této hodnoty do rovnice (7) dostáváme

U všech ostatních jednoelektronových iontů vytvořených z přirozených atomů jsou hodnoty  ještě menší, než naposled vypočítaná hodnota. Tak malé hodnoty nemá smysl dosazovat do rovnice (2), neboli význam gravitační interakce mezi jádrem atomu a elektronem je zanedbatelný.

Zanedbáním gravitační interakce se rovnice (2) zjednoduší na tvar

                                                                                                                                                                 (8)

Pro odstředivou sílu působící na elektron obíhající rychlostí v po kruhové dráze kolem nehybného jádra atomu platí

                                                                                                                                                                   (9)

Dosazenim za Fo z rovnice (9) a za Fel z rovnice (5) do rovnice (8) dostáváme rovnici

                                                                                                                                                 (10)

z níž plynou vztahy:

                                                                                                                                                           (11)

                                                                                                                                                           (12)

                                                                                                                                                     (13)

Rovnice (13) vyjadřuje, že rychlost elektronu, který se pohybuje po kruhové dráze, v jejímž středu je nehybné jádro atomu, je nepřímo úměrná odmocnině poloměru dráhy. Při nekonečně velkém poloměru dráhy by byla rychlost elektronu nulová a při nulové velikosti poloměru dráhy, kdyby jádro bylo bezrozměrný hmotný bod, by rychlost elektronu musela být nekonečně velká.

 

Energie izolované soustavy jádro – elektron je obecně součtem kinetických energií obou útvarů a jejich společné potenciální energie. Nehybné jádro nemá kinetickou energii, má ji pouze elektron. Poteciální energii uvedené soustavy zpravidla označujeme jako potenciální energii elektronu v elektrickém poli jádra. Energii soustavy s nehybným jádrem E, tedy součet kinetické a potenciální energie elektronu nazýváme energie elektronu. Vyjadřuje ji rovnice

E = Ek + Ep                                                                                                                                                                   (14)

kde Ek je kinetická energie elektronu a Ep je potenciální energie.

Pro kinetickou energii platí

                                                                                                                                                              (15)

Dosazením za v2 z rovnice (12) dostaneme vztah mezi kinetickou energií a poloměrem dráhy elektronu

                                                                                                                                                                (16)

K přemístění elektronu, který je v klidu ve vzdálenosti r od jádra atomu, do vzdálenosti r + dr, je potřeba působit na elektron silou -Fel. Při tom se vykoná práce, rovnající se zvýšení potenciální energie soustavy jádro - elektron o hodnotu dEp, a platí

                                                                                                                                                             (17)

Dosazením za Fel ze vztahu (5) dostaneme rovnici

                                                                                                                                                       (18)

jejíž integrací získáme vztah

                                                                                                                                                       (19)

kde C je integrační konstanta. Konvenčně je Ep = 0 pro r ® ¥  a z toho plyne, že C = 0. Potenciální energie soustavy jádro – elektron je tedy vyjádřena vztahem

                                                                                                                                                              (20)

Dosazením za Ek z rovnice (16) a za Ep z rovnice (20) do rovnice (14) dostáváme

                                                                                                                                                                 (21)

Energie elektronu vypočítaná podle tohoto vztahu pro jakoukoliv konečnou kladnou hodnotu poloměru jeho dráhy r má zápornou hodnotu. To se může zdát na první pohled podivné, avšak vůbec to nevadí při výpočtech, jak velkou energii je třeba soustavě dodat, má-li se změnit poloměr dráhy elektronu z hodnoty r1 na hodnotu r2 nebo jak velká energie je při takové změně soustavou vydána, anebo jakou hodnotu r2 nabude poloměr dráhy elektronu, když do soustavy s poloměrem dráhy elektronu r1 je určitá energie dodána nebo je určitá energie touto soustavou vydána. Energie charakterizuje stav elektronu resp. stav atomu.

Rutherfordův model atomu už v době, kdy byl vytvořen, byl v rozporu s elektromagnetickou teorií, neboť podle ní by elektrony pohybující se po zakřivené dráze měly trvale vysílat záření a tím ztrácet energii – tedy měly by se pohybovat po spirále ke kladně nabitému jádru, s nímž by se nakonec spojily. Kromě toho tento model nevysvětluje čárový charakter atomových spekter.

                              2.    Bohrův model atomu

Čárový charakter atomových spekter vysvětlil Rutherfordův žák, dánský fyzik Niels Bohr (1913). Jeho model atomu, přesněji řečeno soustavy nehybného jádra a jednoho elektronu, je vytvořen z Rutherfordova modelu doplněním o dva postuláty. (Postulátem se v přírodních vědách rozumí princip či tvrzení, které je nedokazovaným východiskem určité teorie.)

1.        Elektron může být ve stavech, pro něž platí podmínka

                                                                                                                                                                 (22)

kde n je přirozené číslo, nazývané hlavní kvantové číslo a h = 6,626 2 ×10-34 J s je Planckova konstanta. Výraz mevr na levé straně rovnice vyjadřuje tzv. moment hybnosti elektronu. Tyto stavy se nazývají dovolené stacionární stavy.

2.        Jestliže se uskuteční přechod elektronu mezi stavem s nižší energií E1 a stavem s vyšší energií E2, je při tom vyzářeno či absorbováno jediné kvantum energie elektromagnetického záření Ef, což vyjadřuje vztah

který dosazením za Ef z Planckovy-Einsteinovy rovnice (Ef = hn) přejde na tvar

                                                                                                                                                              (23)

kde n je frekvence příslušné spektrální čáry.

Když z prvního Bohrova postulátu (22) vyjádříme rychlost elektronu v, tedy

                                                                                                                                                                 (24)

a takto vyjádřenou rychlost dosadíme do rovnice (11), po úpravě vyjádříme vzdálenost elektronu od jádra r jako funkci hlavního kvantového čísla n:

                                                                                                                                                        (25)

V případě vodíku (Z = 1) by tedy orbit nejbližší k jádru (což je ten, pro nějž je n = 1) měl poloměr

                                                                                                         (26)

Veličina a0 se nazývá poloměr prvního Bohrova orbitu nebo Bohrův poloměr.

Energii jednoelektronového systému vyjádříme jako funkci hlavního kvantového čísla n, když do rovnice (21) dosadíme za r z rovnice (25). Po úpravě dostaneme vztah

                                                                                                                                                  (27)

z něhož vyplývá, že energie systému roste s hlavním kvantovým číslem n, a dosazením za E1 a E2 do rovnice (23) pak dostáváme

                                                                                                                                  (28)

Frekvence spektrální čáry atomu vodíku (Z = 1) podmíněné přechody elektronů mezi stavem s vyšším kvantovým číslem n2 a stavem s nižším kvantovým číslem n1 je tedy

                                                                                                                                             (29)

Mezi vlnočtem záření , jeho vlnovou délkou  a kvitočtem  platí vztahy

kde c je rychlost světla ve vakuu. Ze vztahu (28) tedy plyne

                                                                                                                                          (30)

Zavedením konstanty

                                                                                                                                                             (31)

můžeme poslední rovnici přepsat na tvar

                                                                                                                                                  (32)

U naměřených vlnočtů čar ve spektru bylo zjištěno, že platí zákonitost vyjádřená Rydbergovým vztahem

                                                                                                                                                  (33)

v němž  je experimentálně zjištěná konstanta nazývaná Rydbergova konstanta pro vodík (jedna z nejpřesněji známých fyzikálních konstant), a dále n1 a n2 jsou přirozená čísla, přičemž . Z rovnic (32) a (33) vyplývá, že, jsou-li Bohrovy postuláty správné, musí platit

Konstantu  vypočítáme dosazením hodnot fyzikálních veličin do vztahu (31):

                    

Výpočítaná hodnota konstanty  je ve výborné shodě s experimentálně nalezenou hodnotou Rydbergovy konstanty . Souhlas mezi experimentem a teorií se ještě zlepší, když ve vztazích (27), (28), (29) a (30) nahradíme hmotnost elektronu me veličinou , která se nazývá redukovaná hmotnost atomu a je definována vztahem

Touto korekcí je brána v úvahu skutečnost, že jádro atomu nemůže být nehybné, ale jádro a elektron se musejí pohybovat obecně po konfokálních elipsách, přičemž spojnice jádra a elektronu stále prochází společným ohniskem obou elips. Jednou z možností – zvláštním případem – je pohyb jádra a elektronu po soustředných kružnicích, kdy spojnice jádra a elektronu stále prochází společným středem obou kružnic. O tom, jak malá je tato korekce, se přesvědčíme, když redukovanou hmotnost pro atom vodíku  vyjádříme jako násobek hmotnosti elektronu me. Jádrem atomu vodíku je proton, který je 1836,152 krát těžší než elektron, proto pro vodík platí

                                                                                                                      

Jiné jednoelektronové útvary mají těžší jádra než atom vodíku a proto se jejich redukované hmotnosti ještě více blíží hmotnosti elektronu.

Použijeme-li k výpočtu Rydbergovy konstanty pro vodík vztahu

                                                                                                                                                             (34)

který vyplývá z porovnání korigované rovnice (30) s experimentálně nalezeným vztahem (33), dostaneme hodnotu  = 1,096 76 ·107 m-1, jejíž odchylka od experimentálně zjištěné hodnoty je v mezích experimentálních chyb jednotlivých konstant a vlastních měření.

Základní stav soustavy je stav, v němž má soustava minimální energii. Ze vztahu (27) je zřejmé, že izolovaný jednoelektronový útvar je v základním stavu, když je hlavní kvantové číslo . Pro izolovaný atom vodíku v základním stavu a s výše uvedenou korekcí na pohyb jádra přejde rovnice (27) na tvar

a energie z něho vypočítaná má hodnotu E1 = -2,179·10-18 J.

Excitovaný stav soustavy je stav, kdy má soustava vyšší energii než v základním stavu. Zvýšení energie soustavy se nazývá excitace.

Vzdálení elektronu z dosahu silového působení jádra se nazývá ionizace. Energie právě potřebná pro vzdálení elektronu z atomu v základním stavu mimo dosah silového působení jádra, tj do stavu, kdy hodnota hlavního kvantového čísla se zvýší nad všechny meze (), je ionizační energie (Ei) atomu. Ve stavu, kdy , je energie atomu , tedy platí

Hodnota ionizační energie atomu vodíku tedy je 2,179·10-18 J.

Z rovnice (33) vyplývá, že vlnočet spektrální čáry odpovídající ionizační energii atomu vodíku (, ) je roven Rydbergově konstantě pro vodík, tedy je vlnová délka této čáry . Je to čára s nejvyšším vlnočtem (nejvyšším kmitočtem, nejkratší vlnovou délkou) ve spektru vodíku tvořící hranu Lymanovy série čar (v ultrafialové oblasti spektra).

Perfektní shoda vypočítaných a experimentálně nalezených parametrů spektrálních čar vodíku a jiných jednoelektronových útvarů byla triumfem Bohrovy teorie. Bohrův model se však nepodařilo rozpracovat pro útvary s více než jedním elektronem a nemá žádný význam pro teorii chemických vazeb.